Předně bych chtěl pozdravit všechny členy zdejšího fóra a dovolím si vám představit miátuš
Začal se psát rok 2014 a můj kamarád/kolega, díky kterému teď píšu tyhle písmena, mě doslova vymýval hlavu každou tu směnu, kterou jsem byl s ním.. Jelikož oba holdujeme autům, motorkám a vlastně všemu co pálí benzín nebo naftu, začal mi „vymývat“ hlavu vozem, který „je nejvíce oblíbeným roadsterem na světě“. Tedy zaujala mne ta představa, léto-dovolená-sem tam nějaká ta sranda se zadním náhonem. Představa se naplnila a tak jsem se dne 22. 9. 2014 stal hrdým majitelem jedné mx-5. Ovšem vše nasvědčovalo, že se tak vlastně vůbec nestane.. rád bych popsal v několika krátkých kapitolách, co vše se dělo před pořízením a po pořízení.. Tak teď už ke kapitole první.
I.
Ta začala jak jinak než trvalým non-stop sjížděním inzerátů na mobile.de, jak už tomu v mém případě bývá.. ovšem nebylo to tak, že jsem auto nutně potřeboval, ale říkal jsem si, co kdyby se objevil zajímavý kousek a já bych o něj mohl přijít a skutečně objevila se černá mazda s 1.8, která měla pošramocené dveře u spolujezdce a malinko ťuklý blatník, který by šel bez výměny dílu opravit. Další neduhou byla vyšší spotřeba oleje. Ale v tu chvíli jsem si říkal, že pokud pro mazdu pojedu, dám do pucu možná zůstane doma a nebo možná půjde z domu. Jinak nevypadala nijak zhuntovaně a mě přepadl ten našeptávající hlas „Musím jí mít hned teď!“. Takže jsem zkontaktoval kamaráda Davida, který jezdí do Německa pro auta a německy umí snad lépe než česky.. Domluva s pánem uvedeným jako majitel auta byla velice obtížná, jednalo se totiž o soukromníka.. David říkal, že je to takový podivín a ať raději od toho nic nečekám, čímž mě trošku zabrzdil v mém těšení se. Nicméně dohodli jsme se, že v pondělí 22. 9. 2014 dorazíme na smluvenou adresu nejpozději okolo 18 hodiny. Pán prý potom neměl už čas. Vše bylo promyšlené a naplánované do posledního puntíku a tak jsme vyrazili od Berouna okolo oběda směrem na Regensburg, ve složení já, David a kluk, který měl Davida vystřídat při řízení, jelikož kluci se akorát vrátili s podobné akce ještě během pondělní noci, ve které já už nemohl dospat a těšil jsem se jak malej kluk. Cesta ubíhala a před Plzní jsme schytali pěknej slejvák, což moje motýlky v břiše trošku znervóznělo, ale nijak nerozhodilo. Za Plzní David zastavil u krajnice. Před námi v odstavným pruhu stálo bmw, které schytalo pěkné šrámy od svodidel. David zapřemýšlel a navrhnul, že se půjde zeptat, odkud jsou a pokud by to bylo při cestě směrem pro mazdu, můžem je hodit na nevytížený plaťák a kousek je svést, tím bych ušetřil i na dopravě.. já popřemýšlel a nic jsem nenamítal, celkem jsem byl rád, že zbydou chechtáky na jiný věci, který beztak půjdou do mazdy. Bohužel tohle bylo to nejosudovější rozhodnutí, který jsem udělal. Čekání na cajty se protáhlo, musel se sepsat protokol a nafotit a vše zdokumentovat. Takže už bylo něco po 15 hodině, když jsme vyráželi z odstavnýho pruhu s naloženým bmw. Já měl už tou dobou náběh na infarkt, protože černý scénář se vyplňoval a mě zase ten hlas říkal, že to do 18 hodiny nestíháme, ani mě nepovzbuzovalo to, když David po cestě volal majiteli a nemohl se mu nijak dovolat. Propukl jsem v paniku a snad bych i nejradši brečel, ale jen rezignovaně jsem seděl a vyměňoval si smsky s přítelkyní a popisoval ji jak je svět zlej. Ještě jsem zapomněl dodat, že to pondělí jsem měl volno, ale v úterý jsem již měl být od 7:00 ve své práci. Cesta pokračovala dál a na mě se usmála štěstěna, motýlci v bříšku se zase probudili. David se dovolal a majitel nás nasměroval do vedlejší vesnice, ve které trávil čas na zábavě. David domluvil vyzvednutí majitele mazdy v druhé vesnici okolo 20 hodiny. Když jsme dorazili na smluvené místo vyzvednutí, rozrazili se v místním gasthofu dveře a vyšla postava, která byla oblečena v hasičském. Ano byl to majitel mazdy, který se posadil k nám do přeplněného multivana a za trest, že na nás nepočkal doma do našeho příjezdu, musel sedět na ledničce místo na pohodlné sesli. Dorazili jsme k jeho domečku kde vyšla hasiče manželka a předala nám klíče od mazdy, následně otevřeli garáž a tam…. no pánové a dámy, motýlci mi málem bouchli v břichu.. byla tak nádherná, nijak extrémně orezlá, vypadala prostě šik
prostě dobře.. Byla mi majitelem projevena důvěra a tak jsem se jel projet. Byť bylo už okolo 21 hodiny a má testovací jízda trvala něco okolo 10 minut, já se zamiloval. Po vrácení se zpět jsme dohodli podrobnosti jako cenu, vyřídili papíry a hasič měl asi po zábavě, nemohl se vrátit do vedlejší ulice a paní ho zavřela doma. To nám už bylo celkem jedno, protože jsme začali řešit problém ten, že podvál byl vytížený bmwéčkem a posádka chtěla odvézt do Mnichova. Takže na mazdu přišli české převozky a byla odparkována poblíž dálnice s tím, že až vyložíme bmw, tak cestou zpět přibrzdíme, naložíme a tradá domu. Souhlasil jsem, ale při odparkování na parkovišti jsem se s ní nemohl pořád rozloučit. Snad bych tam v ní i spal a počkal než si nás přijedou naložit při cestě domů. Tak se ale nestalo a my si frčeli směr Mnichov. Po vyložení bmw mi tak nějak začalo docházet, že to v úterý asi do práce nestihnu, jelikož už byly 3 hodiny ráno. Ale co hlavní bylo, že mazda kdesi na parkovišti čekala na mě, jako na zachránce, který přijede, naloží ji na podvál a odveze si ji do svého hradu, kde ji bude opečovávat. Zpáteční cesta pokračovala a David přenechal od Mnichova řízení svému kamarádovi a do navigace mu nastavil místo, které zadal jako místo, kde mazdička čekala. Ve 4 hodiny nás probudil Davidův řidič s tím, že nemůže vůbec najít místo, kde má mazda stát. Krve by se ve mně nedořezali, motýlci fuč a zabijácké úmysly v hlavě. Takže jsme museli jet na místo, kde původní majitel měl mazdičku uklizenou a kde proběhlo naše první setkání s miatuš. Odtud jsme jeli popaměti a v 5 dorazili na místo, kde stála jako kůl v plotě.. na prázdném parkovišti před kasinem. Pak už bylo vše šup šup, naložili a pelášili směr domu. Ranní dotankování na Onu mne probralo, to už bylo chvilku po 7 hodině, ale co mě to bylo jedno, já měl miátuš na valníku. Ale ta sebereflexe mi nedala a tak jsem nadřízenému napsal, že se malinko opozdím. Do práce jsem dorazil po 10 hodině. Tím končí první kapitola
II.
Tři dny stačily na to, abych dokázal miátuš a sobě dost ublížit. Takže od úterního příjezdu, kdy jsem vypadal jak příznivec konopí a stále měl hubu od ucha k uchu, vzal jsem přítelkyni a po práci jsme jezdili a jezdili. Naštěstí jsem měl propůjčený zelený čísla, takže jsem se tolik nebál. Ovšem se stala nemilá příhoda už ve čtvrtek, kdy hlídání synovečka skončilo převozem RZ-etou na bulovku, kde malému šmudlovi museli dát náplast na čelíčko. Bohužel jsme ho se ženou nestačili dostatečně ohlídat, a když ten prďola běžel v obýváku směrem k nám, bačkůrka se mu smekla a on hlavičkou narazil do konferenčního stolku. Naštěstí se synovečkem vše dobře dopadlo a v pátek byla řada na mě, ale to jsem ještě netušil. Jelikož pátek jsem měl volný, domluvil jsem se s bráchou, že mu přijedu vokázat miátuš na Kladno. Ráno už jsem ani nemohl dospat a tak jsme se domluvili na ranní snídani. Při cestě na Kladno jsem se dostal do vláčku, kde první jel špunt kamion a za ním nový tuareq, další dvě auta a já v miátuš. V jednu a tu samou chvíli jsme se rozhodli s turkem předjet špunta, já i dvě auta přede mnou.. Miátuš mě překvapila, protože bleskem vystřelilal a já už byl nalepený na turkovi, který se snažil ukázat sílu naftové v6. Jelikož jsem moudřejší a moudřejší vždy ustoupí, řekl jsem si, že ho nebudu trápit, že výkonu na jeho předjetí mám dost a tak jsem ho nechal poodjet. A pak, pak přišla ta osudná chyba. Před průjezdem 90stupňové zatáčky jsem si zkontroloval protisměr a viděl, že nic nejede. I rozhodl jsem si projet zatáčku driftem tak, jak to dělá Clarkson, když se mu pod ruku dostane nehorázná masa výkonu. No drift to moc nebyl a tak jsem se hec a jaký sem to blbec, trhnul jsem s volantem a přidal. Jak bych to shrnul.. Ze silnice jsem koukal chvíli do křoví, pak na pole, pak křoví pak pole, pak křoví a excelentně jsem zaparkoval ve škarpě. Airbag mi roztrhnul nos a já nemohl vystoupit ven, musel jsem nakonec střechou. Když jsem se vyškrábal ven, kluk v turku se vrátil a ptal se, jestli jsem v pohodě, že to vypadalo hrozně. Poděkoval jsem a řekl, že vše ok. Začal jsem si nadávat, jaký jsem to pako! Vím, že pokud by seděl někdo vedle mne, nebo pokud by jelo auto naproti, nikdy bych takovou p*čovinu nedělal, to můžu odpřisáhnout. No nic, musel jsem začít řešit situaci. Volal jsem kamarádovi a prosil ho o to, aby bleskurychle sednul do odtahovky a přijel pro mne. Tady malinko odbočím. Jsem založením sarkastista a rád si dělám občas srandu i z lidí, což se mi v téhle chvíli vymstilo. Marek si po celou dobu myslel, že si dělám zase legraci.. nedokázal jsem ho přesvědčit, ale nakonec jsem ho zlomil. Později mi říkal, že mu to přišlo divné a až když slyšel jak kolem zastavovali lidi a ptali se jestli jsem ok, tak znejistěl a skočil do odtahovky a doslova přiletěl
Miátuš se dala na odtahovku a tím vše skončilo, pak následoval převoz do garáže a zamyšlení se nad sebou a co se vzniklou situací dál. Ale tím končí druhá kapitola.
III.
Když už jsem si ujasnil v hlavě, jaký jsem to měl štěstí, rozhodl jsem se zasednou k mobile.de. Mou volbou bylo přivézt miatu v té samé barvě. A vše se opakovalo, našla se miata v černé barvě akorát s ko motorem, někde u francouzských hranic.. po posledním výletě s Davidem jsem od výletu upustil a domluvil se, že David se na ní zajede podívat a dá vědět, zda využiju miatu k tomu, k čemu potřebuju. Klaplo to a koncem roku ještě přijel dárce orgánů. Tím pro mne rok 2014 skončil. Rok 2015 začal rozebíráním a připravováním miátuš k návštěvě klepmíry. Když už bylo vše připraveno, začal jsem přemýšlet, kdo ze dvou doporučených klepmírů vyhraje mé výběrové řízení . Tak a teď začíná dost zvláštní děj, kterým se miátuš začala zapisovat pod kůži. Po vyhraném výběrovém řízení (v mé hlavě), jsem se domluvil se člověkem, který byl jedničkou ve svém oboru a dost mě nadchl. Zbyňďa mě ujistil, že do 14 dnů bude miátuš hotová, ještě si pamatuju, že ten den kdy jsem jí vezl k němu na dílnu, jsem se Zbyňďou prokecal celé odpoledne a nestačil jsem se divit, jaký má celkový přehled a takových informací, prostě velký sympaťák. Já byl rád, líbil se mi jeho přístup a věřil jsem že on je ten typ člověka, který je poctivý a neumí práci ojebat.. No utekl týden, 14 dní a když už to bylo měsíc, zavolal jsem Zbyňďovi a dozvěděl se, že Zbyňďa měl den po mém transportu miáty na dílnu mozkovou příhodu ve spánku a už se neprobudil. Celá ta situace mi byla moc líto. Neuvěřitelný jak ten život běží. Nezbývalo mi než přijet a miátuš naložit a odvézt. Pak už jsem kontaktoval klempíru Milana, který je také špička ve svém oboru. Dohodli jsme se a na miátuš měl začít dělat jeho brácha, který dostal za úkol odvrtat body na místech, který byly na výměnu. Opět zasáhla vyšší moc a den na to co zaparkovala na dílně, Milanovýmu bráchovi zemřela manželka. Tím vše bylo zpečetěno a na opravu se chtěj nechtěl chystal samotný Milan. Jeho brácha se bohužel ze ztráty nedokázal vzpamatovat a tak po půl roce stání se Milan rozhoupal a už si začal brousit zuby na miátuš. Zní to asi neuvěřitelně, ale pro Milana přijela RZ-eta. Uvolnili se mu žlučové kameny, pár dní si pobyl na jipce. Tím vše zase skončilo a já si miátuš zase vezl do garáže. To vše se odehrálo během roku 2015. Rok 2016 proběhl rychle a tak na miátuš nebyl čas, jelikož z přítelkyně se stala manželka a podobné pro mne zásadní změny, které v mém životě nastali. Až nyní jsem se rozhodl vše oživit.
Tak toť asi pro představení, jak mi miátuš ukousla kousek srdce.
Mým snem je dát holku do originál stavu, teď hlavně plechařinu, motor, dovozovku a čísla. To je má představa. A až bude fit, budu si vymýšlet další věci.
Fotky se budu snažit dodat.