Ahoj, komunito
Jmenuji se Petr a tohle je můj příběh
Krátká verze: Mám nové auto.
Dlouhá verze:
Auta mám rád jako každý chlap, jsou to podle mě jedny z nejúžasnějších vynálezů, dá-li se o tom tak mluvit. Z mnoha vozů, které jsem kdy řídil stojí za zmínku asi jen bráchův Žigul anebo (samozřejmě pravostranný) LR Defender z dob mého farmaření v Anglii. Mám i svůj vysněný auťák a tím je targa Bertone Icsunonove alias mid-engine baby Ferrari od Fiatu. Uvažoval jsem o něm jako o své víkendovce a dokonce byl tou dobou i jeden takový pěkně zrestaurovaný kousek nedaleko na prodej. Jak jsem záhy zjistil, má ale jednu malinkatou chybu. Takový detail. Pravděpodobně bych se do něj nevešel jak je prťavej. Takže ne. Sundat a nandat plátěnku z Barchetty, to je na náhradní volno v práci a předělané hatchbacky s uřízlou střechou to je takový sporťák nesporťák. Takže ona zprofanovaná MX5. Ale která? Věděl jsem akorát, že to musí být krasavica, o tom žádná. A tak jsem postupně začal po večerech pátrat inzercí tak intenzivně, až jsem si uhnal akutní miatitidu v předposledním stadiu.
Stovky inzerátů, desítky hodin shlédnutých návodů a recenzí... Až se na podzim mezi těmi inzeráty objevila ONA - v barvě, jakou jsem chtěl, s motorem jaký jsem chtěl a výbavou (pokud se tomu tak dá říkat) jakou jsem si představoval. Podle těch shlédnutých návodů jsem si vypracoval asi pětistránkový megaprofesionální checklist co všechno bych měl u takového auta při koupi zkontrolovat a vypravil se na expedici do hlavního města. Prodávající byl trpělivý sympaťák, auto jsem prohlížel skoro dvě hodiny zvrchu zespodu, za jízdy i na špalkách, i cena byla tak akorát na horní hranici toho co bych za to dal, tak jsme se domluvili, že si dáme čas na rozmyšlenou a že se během dvou, tří dní ozvu. V tu ránu se mi usadil na ramenou takový ten hajzlík čertík co furt popichuje (
hele, vole, vem ji, vem ji!! na všechno se vyser a vem ji hned než ti ji někdo vyfoukne!!!) a andílek (
hele, je tolik jiných krásných a užitečnějších věcí, tak k čemu tohle? tohle vážně nepotřebuješ, nestojí to za to...) Prostě dilema jak sviňa. Long story short... Andílek vyhrál. Něco se ve mně šprajclo a já svou vysněnou nechal jinému. Tak jsem akci miata odložil na neurčito a jel raději do Alp lyžovat.
Chvíli byl klid, ale parchant červík už hlodal, já to nevydržel a zase jsem otevřel ty zpropadené inzeráty. A byly tam na prodej u téhož člověka hned dvě. Jedna ztrápená šmudla, která by mě tak nebolela, kdyby to třeba nevyšlo a druhá taková od pohledu frflena nafintěná, okatý tuning, který mě nikdy nebral. Tak volám na tu první a prodejce říká, že je asi už prodaná, bo záloha, ale že má ještě jednu a že to je kauf! Že je jen jedna v takovém stavu za rok, jen nasednout a odjet, nula nic koroze, loni zainvestovaná a podobné duperele. Jo, jasně.... Na tyhle poudačky jsem už starý...
Někde jsem četl, že ojetina se má kupovat s chladnou hlavou a bez emocí. Jenže jsem si taky vybavil svou rozhodovací paralýzu z mé pražské anabáze a začíná mi být jasné, že mám-li postupovat zodpovědně při koupi auta, miatu nikdy nekoupím. Musím to udělat rychle a bezbolestně. Tak to beru jako protiúkol, svůj checklist odhazuji v dál a ještě ten den volám nazpět, že ji beru. Aniž bych ji viděl, aniž bych ji projel, prostě jsem ji koupil tak nezúčastněně jak když kupuješ v Kaufu nákup na večer. Pár housek, třicet deka Vysočiny, jednu miatu, dva piva. Počkejte, stačí dvacet deka toho salámu... A tak skládám zálohu, chvíli na to celou částku a do zprávy pro příjemce píšu Sbohem rozume. Nemusím psát dvakrát, že to bylo navzdory všem svým zásadám ohledně kupování čehokoli.
Teď teprve začaly panečku ty pravé bezesné noci. Ty vole, to takhle vymeteš pavučiny z účtu a pošleš šestimístnou částku dovozci aut s - řekněme ne úplně jednoznačnou pověstí někam na druhý konec republiky a čekáš co se stane. Jakože zázrak a všechno pojede jako na drátech a nikde se nic neposere? Ukázkový odstrašující příklad do sbírky internetových článků s názvem Jak rozhodně nekupovat ojeté auto.
Měls to zapotřebí si takhle zadělávat na solidní průser? To ji fakt tak potřebuješ? Ale tentokrát jsem toho andílka našeptávače umlčel nemilosrdnou tíhou logiky.
Jedno kabrio je přece vždy lepší než nula kabrio a basta! Teď už jen dostat se nějak do té zatracené Zezplzně a mazďuli od tama přestěhovat na Slezsko. Při tom zároveň doufat, že se mi pod zadkem cestou nerozloží na prvosoučástky za poslední cedulí s červeně přeškrtnutou Plzní...
I stalo se tak uprostřed zimy konkrétně jednoho slunného a teplého prvního února. Zdeněk (nepsal jsem ještě, že to je Judl-import?) mě nabral na nadru a hned z kraje mu říkám, že tu ta operace do které jsem se uvrtal je pičovina jak mraky.
"Není to pičovina" povídá Zdeněk seriózně a mi tak nějak odlehne. Potřeboval jsem to slyšet navzdory tomu jak moc takovému tvrzení lze věřit, zejména po tom, co zbantoval celý fajnklub s otázkou
"chlapi, co je to short nose?" Přijeli jsme někam, kde lišky dávají dobrou noc a ona tam vážně byla. Pro svůj klid jsem raději ani pořádně nezkoumal, co jsem to vlastně koupil. Emoce stranou, víme? Jednoduše krátká projížďka, kontrola těch nejzákladnějších věcí, kontrola papírů a čusbus.
Tyvooooleeee, co to jeeeee??? Co jsem to provedl?? To není auto, ale rachejtle na kolečkách!! Tohle mě má jako dovézt přes celou zem 450km daleko? To by mě teda zajímalo, kdo dřív odpadne, jestli jinba nebo ittai.... Ze strachu o celý západočeský kraj jedu nejdřív dost opatrnko, ale posléze se odvážím i do levého pruhu, maje už od Rokycan špunty v lebce zatlačeny proklatě hluboko. Jééé, ono to prdí! Jééé, ono to smrdí! A jako vedlejší produkt to dokonce i jezdí!
Emocí je najednou plné auto. A pak se to stalo! V Praze při tankování balím první babu! To když uslyším za sebou hlas:
"Máte hezké auto, pane".
"Díky, sedím v tom prvně" odpovídám rozpačitě.
"Jste si udělal radost, viďte?".
"Ano". Jo... wow efekt má tohle fáro v záplavě šedivých SUV značný, a to je přece to, oč tu (taky) běží. Ale nic naplat, třeba pokračovat. Nechal jsem tedy mou obdivovatelku napospas jejím vrstevnicím z důchodcovského zájezdu a razil dom. Jen u Hradce nezapomenout zahnout volantem trochu doprava.
Samozřejmě jsem měl celou tu štreku přiměřeně nahnáno, jestli mě náhodou Zdeněk neutáhl na vařený nůdli, bo celé to všechno doposud šlo až podezřele hladce. Při koupi jsem si totiž nemohl nevšimnout na platu rozloženého ručníku a trochu plísně v rohách (a kurde...) A tak doma nastává fáze fénování (je to přece kadeřnické auto, no ni?) a především hon na lišku bystroušku... Nebudu vás napínat, našel jsem ji. Schovanou v popelníku!... No tak dobře, ještě vím o dvou titěrných místečkách, ale to si oba necháme pro sebe. Jinak je kastle i po těch třech desítkách let v mimořádné kondici, měřič laku ukázal na všech panelech kolem 80 mikronů, v kabině jak v pokojíčku. Stála určitě čas venku, bo zpod kapoty lovím z útrob motoru tři oříšky pro popelku, kable jsou ale naštěstí neprohryzané. Po debordelizaci míst kam ani slunko nesvítí jsem kromě 62 centů, 2 zlotých, jedné marky (západní) a jenoho feniku nenašel nic, co by mi mělo zlomit srdce, jen víceméně drobnosti, na které se časem asi stejně vybodnu. A ano - zainvestovaná je mocně, v tomhle Zdeněk nekecal: svíčky, kábly, střecha, volant, audio, tlumiče, ráfky, gumy, brzdy, koncák - to všechno se blyští. Zpoza kanálků a blatníků vypadlo jen naprosté reziduum - tahle mazďula musela být milovaná.
Samozřejmě, že došlo na legalizaci papírů a dokladů, to je taky kapitola sama. Pojišťovák:
"Takže říkáte že máte mazdu MX-6?"...
"Ne, MX-5.",...
"Ano..., dobrá.., takže pojištění na CX-5..?"...
"Ne, na MX-5." "Tu nemám v databázi, tak já napíšu MX" (yes, whatever...). No nakonec mi to stejně nepojistili jak jsem si přál (a stále to řeším). Dále bylo třeba doplnit chybějící údaje v TP, takže to co zná každý: Plessingerovné 1400.-, euronormovné 5000.-, espézetkovné 800.- a třikrát hurááá!! Od včerejška je na značkách. Čekal jsem, že zrovna tohle bude ouřadovi trvat tak čtrnáct dnů včetně placených svátků, ale když se zpoza přepážky zeptal, jestli se můžu stavit ještě ten den odpol ve tři, tak jsem si málem musel nasadit vypadlou zubní protézu.
No a co to teda je za boží zjevení, že u něho trávíte svou polední pauzu? NA 1990 ve verzi 40th anniversary mně, v barvě kabrioletí červeň, emigrant z Říše, 165000km, rádoby 115 lichokopytníků a super stav to napohled. A včil je moje. Nejhezčí v ulici a druhá v okrese! Domovem v Ostravsko-Karvinském revíru a Podbeskydí. Co bude dál? V prvé řadě nafouknout zpátky polštář. Poté opravit pískající spojku, rozvody, průplach chlazení a takový ten běžný ropný servis. Jinak žádné závodní zrvhlosti neplánuju, od toho je zbastlených plno jiných aut. Zbytek odhalí až čas. Možná se ale budu zbavovat těch kol výměnou za nějakou pořádnou dvojmontáž...
A taky jsem rád, že jsem nepodlehl pokušení jít do nějakého byť silnějšího ale rezatějšího NB, do kterého se stejně nevlezu. Jinou už nechci. Tu ta je nejlepší. Udělal bych to znovu? HELL NO! Not in a million years!
Zdá se, že jsem vyléčen.
Blbost, jsem v tom ještě hůř než předtím
Chci tímto poděkovat Tuleňovi a Jirrovi97, za to, že mi ukázali, kudy cesta nevede a kudy ano - díky kluci! A Zdeňkovi za opravdu pěkný kus auta.
A jestli jste to někdo dočetli až sem, tak pámbů s váma